Tak k tomuto blogu jsem si musel dohledat přesné výrazivo, aby mne ornitologové netloukli. Že Číňané rádi chovají ptáky není žádné tajemství, koneckonců nejsou jediní. Tržiště ve městech jsou různými druhy opeřenců přeplněna. Jsou však ptáci, které už jen tak nekoupíte – Majna chocholatá, které se čínský říká Bage (pa-ke, 八哥) a Loskuták posvátný, jehož zase v nazývají Liaoge (liao-ke, 鹩哥). Oba jsou z čeledi špačkovitých a mají výjimečnou schopnost napodobovat lidský hlas a všechny možné i nemožné zvuky.
Když moje žena jednou vyjádřila přání dostat k narozeninám loskutáka, měl jsem těžkou hlavu, protože s loskutáky, stejně jako s majnami se v Číně nesmí obchodovat a jedinou možností je získat tyto ptáky od přímého chovatele, který ze svého chovu může prodávat. Nakonec se ale věc podařila a přes jednoho prodavače ptáků jsme se dostali na majitele, jenž se z důvodu stěhování potřeboval několika kousků „zbavit“. A tak jsme si jednoho jarního odpoledne odnášeli v bambusové klícce loskutáka, kterého dcera okamžitě pokřtila Douzi (Tou-c‘), Drobek.
Při přebírání nám Drobek ukázal, že už umí mluvit; hezky pozdravil a popřál nám „hodně štěstí a hodně peněz“, což je tradiční čínské přání k lunárnímu novému roku. Když jsme jej však přinesli domů, jakoby oněměl. Ať jsme se snažili sebevíc, nedostali jsme z něj ani pípnutí.
Trvalo to téměř měsíc. Pak jednou manželka dělala něco v kuchyni a náhle slyšela, že v obývacím pokoji kašle nějaký muž. Lekla se, že by se v ní krve nedořezal. Pak si ale uvědomila, že je doma sama a že bydlíme v areále ambasády, kam se nedostane nikdo cizí. Žeby ten pták? Opatrně nakoukla do obýváku a po chvíli ticha se milý loskuták najednou rozpovídal. A pak už to vzalo celkem rychlý vývoj – nejprve mluvil, jen když byl v pokoji sám, pak sem tam něco prohodil i před členy rodiny a nakonec se začal vysloveně předvádět a čím bylo více lidí a hlasů, tím ochotněji prezentoval svůj hlasový repertoár. Dětský křik, zvuk nenaolejovaných brzd kola jednoho z kolegů, pohvizdování a různé věty v čínštině. Česky jsem však Drobka nenaučil. Když jsme s rodinou odjeli na pár dnů na dovolenou a nechali jej u kamaráda, chystal se zrovna na ambasádě tenisový turnaj. Kamarád vzal Drobka s sebou, aby se doma sám nenudil – no a nakonec se náš loskuták stal maskotem turnaje a zájem o něj téměř zastínil svit hvězd tenisového kurtu.
Tyto příjemné časy se mi vybavily, když jsem byl před dvěma lety služebně v turecké Antalya a náš honorární konzul nás vzal na prohlídku místního starého přístaviště. Kousek od mola stály různé krámky a prodejny a před jednou z nich visela klec s loskutákem. Když jsem na něj zavolal, koukl na mne a pronesl: „Mňau“. Jiný kraj, jiný mrav a kolik míst, tolik inspirací 🙂